(Na titulní straně fotka z brněnské pobočky českého hydrometeorologického ústavu – domácí škola má často výuku v terénu)
Tento článek jsem začala psát před více jak třemi lety. Vzhledem k tomu, že jsem ho chtěla doplnit o další informace a podklady, nechávala jsem ho stále rozepsaný, protože jsem se k němu ne a ne dostat. nyní jsem naznala, že je lépe pustit jej do světa alespoň v této podobě, protože situace v naší rodině už je zase o trochu jinde.
Nechávám tedy původní znění z roku 2017.
Třísložkové kartičky sluneční soustavy.
Tak máme za sebou první půlrok domácího učení neboli domácí školy. Nebo respektive první školní pololetí, neboť to byly vlastně jen 4 a půl měsíce. Chtěla jsem o tomto tématu sem už napsat dříve, ale až doposud jsem nenašla k tomu potřebný čas. Důvodů pro naše rozhodnutí bylo víc. Jsem moc ráda, že jsme našli podporující školu Ježek bez klece, která má i děti v režimu individuálního domácího vzdělávání, je tady v Brně, nabízí možnost účasti na jejích akcích (např. i chození jednou týdně do školy) a má trochu jiný pohled na vzdělávání dětí. Tím jiným pohledem mám na mysli, že je jí velmi blízký princip unschoolingu a má školní osnovy 1. stupně rozdělené na dva bloky: 1.-3. třídu a 4.-5. třídu. A nevadí jim tedy, že vaše dítě nebude třeba ještě v první třídě umět číst, ale naučí se to až ve třetí…To ovšem neznamená, že děti neumí vůbec nic. Mají jen zkrátka více času a prostoru na to, co je opravdu zrovna zajímá. A na to, že umět číst je potřeba, přijdou jistě brzy samy. Více o principech unschoolingu si můžete přečíst např. na stránkách Svoboda učení. Pro mě jako rodiče je to ohromné plus, protože nemusím ani sebe, ani syna stresovat z toho, že ještě neumí dokonale to či ono, co už by přeci měl dávno umět, protože to je zrovna v učebnici. I když tedy musím říct, že naše učení není vyloženě unschoolingové, protože já sama bych asi ten tlak okolí na to, že dítě má tehdy umět to a to neunesla. Takže my se učíme, ale snažím se, aby si toho Petr nevšiml…
Byl to pro nás velký krok do neznáma a nakonec se to vyvíjí trochu jinak, než jsem si původně plánovala, z čehož jsem byla poněkud nervózní, ale pomohla mi Konference domácího vzdělávání, která se konala v listopadu v Praze. Bylo to opravdu inspirující a podporující setkání a všem, kteří o domácím vzdělávání uvažují nebo ho již praktikují, to doporučuji. Jednak zde byly zajímavé přednášky a besedy a pak také sdílení zážitků a navázání nových kontaktů se spoustou rodičů, třeba i zrovna z okolí vašeho bydliště.
Když jsem teď psala Petrovo vysvědčení – respektive návrh na hodnocení, bylo to i pro mě velmi zajímavou zpětnou vazbou, že to má smysl. Jsem za toto naše rozhodnutí moc ráda. Nevím, jak dlouho se budeme učit doma ani jak to bude probíhat u dalších dětí – to ukáže až čas. Teď si ale vychutnávám okamžiky, které díky tomu můžeme společně prožívat a že můžu být u toho, jak se syn učí nové věci a objevuje svět.
Petr doplňuje chybějící čísla do příkladů.
Hra na obchod. Petr coby pan prodavač prodává zboží a já jako zákazník platím záměrně tak, aby mi musel vrátit správnou sumu.
Přiřazování čísla k počtu pomocí vláčků
Konec citace z roku 2017. Nyní měly následovat další a další aktivity, kvůli kterým článek nebyl doposud zveřejněn. Takže jsem zvolila raději variantu lepší něco než nic…
A nyní krátký pohled do současnosti. Petr byl v domácí výuce první školní rok, poté na svoje přání nastoupil do klasické školy. Řekla bych, že potřeboval tento rok pro aklimatizaci a osamostatnění. Možná by stejně dobře posloužil i odklad školní docházky, ale vzhledem k tomu, že už sám četl a psal (krasopis to tedy rozhodně nebyl, ale správná písmena ano) nám to přišlo zbytečné, že by se pak ve škole nudil. U dalších synů zatím domácí výuku v plánu nemáme (Petr je nyní ve čtvrté, Ondra chodí do druhé a mají skvělou paní učitelku a Jura půjde v září do první). Jsem moc ráda, že jsme si domácí vzdělávání mohli vyzkoušet. Obdivuji všechny rodiče, kteří to se svými dětmi zvládají delší dobu. Určitě je skvělé, když mají děti kolem sebe partu stejně se vzdělávajících dětí. To jsme my bohužel tak úplně neměli (i když jsme se čas od času potkali s dalšími domškoláky na výukovém programu v muzeu) a možná i proto to byl jen ten jeden rok. Každopádně jsem za něj vděčná, byla to pro mě cenná zkušenost. I když to nebylo vždy růžové a někdy hodně náročné stálo to za to.
Z našeho ročního domoškoláctví nám zůstali každotýdenní výlety, které jsme pořádali i když už Petr chodil do školy (nejkratší den školy, tj. po 4. vyučovací hodině jsme vyráželi někam na celoodpolední výlet). Bohužel nám to nevycházelo každý týden a teď postupem času se nám to už nedaří skloubit s kroužky. Stále ale tajně doufám, že příští rok to s těmi kroužky třeba vyjde už lépe…
Jo a to vysvědčení je pecka i po těch letech – takový doják slovního hodnocení rodičů, kteří přece přesně ví, co jejich dítě zvládá a co ne… a protože to byl dlouhý text, udělala jsem z toho Petrovi knížečku s obrázky. Budu se muset po ní podívat a napsat něco takového třeba i jeho bratrům. Po tomto koronavirovém domoškoláctví k tomu je důvod navíc..
A ještě malá vsuvka – pokus co se stane, když na skleničku s octem nasadíme balonek s jedlou sodou uvnitř… 
