Indiánský tábor

Letos jsme se místo klasického skautského tábora účastnili týdenního rodinného v jedné chaloupce v Beskydech. Respektive tři rodiny s dětmi jsme vystřídali kohoutovické ministranty, kteří zde byli týden před námi. Neměli jsme moc času na přípravy předem, takže vybaveni různými rekvizitami a věcmi na tvoření jsme vymýšleli program na místě. Ono pro takové malé děti (celkem 7 dětí ve věku od jednoho roku do pěti let) není zas tak složité něco vymyslet. Tedy spíš nemá cenu mít jen samý řízený program. Ale stihli jsme toho dost a dalo by se toho dělat ještě víc.

Celý týden nás provázel film Vinnetou (první dva díly) coby večerníček pouštěný po částech zhruba po dvaceti minutách. Děti tak měli představu, jak takoví indiáni žili, vypadali, co nosili za oblečení, jaké používali zbraně, že měli zlato jako poklad a taky že tam byli padouši – s tím vším jsme se totiž během tábora setkali.

Co všechno jsme tedy dělali?

Každé ráno byl nástup, kde jsme děti seznámily s programem na daný den. Na fotce jsou všichni naši malí indiánci.

Vyráběli jsme si indiánský oděv – to jsme stihli dokonce ještě doma před odjezdem. (mohou si ho sami pomalovat, větší děti i nastříhat třásně, případně pomohou rodiče).

Pomalovali si čelenky (z široké prádelní gumy, my měli cca kolem 2cm). Maminky pak zašily dle obvodu hlavy dítěte. Za čelenku dostali každé ráno na nástupu jedno papírové barevné pírko. Prvně jsme jim je tam jen zasouvali, aby si je nepomačkali, ale nakonec jsme jim je tam přišily, protože to neustále ztrácely.

Osvobodili koníky, které měli v ohradě zlí bandité (dva tatínci převlečení za bandity je hlídali a jeden tatínek se s nimi nepozorovaně plížil, aby si mohl každý osvobodit svého koníka. Ti je pak provázely po celou dobu tábora). Koníky jsme s maminkami vyráběli první večery z ponožek. Na ponožku jsme přišili bílý filc s korálkou jako oko a filc podobné barvy jako ponožka coby uši. Hřívu jsme udělali z vlny. Jako nejrychlejší se nám osvědčilo svázat prvně cca šest nastříhaných kousků vlny k sobě uzlíkem a několik takových trsů pak přišít vedle sebe.

Sice to bylo trochu časově náročnější, ale třeba Ondra s ním spí v posteli ještě teď (tedy jen s tou koňskou hlavou bez tyčky), takže to splnilo svůj účel.

S koníky měli za úkol projet překážkovou dráhu. Prvně s tatínkem, pak každý sám a pak jak kdo chtěl. A za to získal každý medaili (kartonové kolečko přelepené stříbrnou samolepící fólií, namalovaný indiánský obrázek, mašlička a pomalovaný korálek k tomu – viz. foto výše u čelenek).

Stříleli jsme i z luku. Velké šípy z velkých luků s pomocí tatínků a z těch dětských to zvládali i sami. A z dřevěné kuše. Ta sice není indiánská, ale zvládali to i ti menší úplně sami (tu už máme doma taky a můžeme jen doporučit).

Od známých co nás navštívili, dostali kus mapy – co jim předal jeden starý indián, že jim to mají dát. Byla na ní vidět naše osada a šipka – jasně jsme si tedy domysleli, že to bude mapa k pokladu! Jen nám půlka chyběla. Ale když kolem projel vlak (ty tam jezdily každou chvíli, neb stavení je kousek od kolejí), všiml si jeden tatínek, že z toho vlaku někdo vystřelil šíp. A opravdu – u vchodových dveří byl ve stromě zapíchnutý šíp a na něm druhá půlka mapy! Takže po obědě jsme šli hledat zlato Apačů. Bylo u vodopádů (silné slovo – takový malý potůček co teče po skále, ale přeci jsme indiáni a jdeme hledat zlato, tak tomu nebudeme říkat potok). Každý si našel jeden zlatý valoun (kamínek postříkaný zlatým sprejem). A u toho byly dokonce ukryty i váčky, aby si to mohli rovnou schovat a neviděli nás s tím bandité.
Takže si pak každý indián pomaloval svůj váček fixami na textil.

Vyráběli jsme i totem – o tom více zde

Kousek od nás byl velký rybník, a protože bylo pěkně, chodili jsme se koupat a stavět hrady z písku.

Dokonce jsme pluli i na lodi – Pálavě. Chvíli to děti zkoušely samy a jindy zas pádlovali tatínci a děti seděly uprostřed nich.

Po obědě býval polední klid, spojený např. se čtením pohádek.

Ke konci pobytu se nám rozstonal náčelník – jeden z tatínků, a tak mu děti nasbíraly kouzelné bylinky a uvařily mu z nich léčivý čaj, aby se nám brzy uzdravil – na louce hledaly konkrétní počet různě barevných a tvarovaných květů z papíru (procvičily si tvary, barvy a počítání do desíti). Daly to do kotlíku a přidaly vodu, zamíchaly a bylo hotovo. A pak už mu to jen vždycky ráno a večer donesly v hrníčku, aby to vypil…

Dělali jsme taky krátké výlety – stihli jsme jich jen pár. Dalo by se navštívit spousta míst. Viděli jsme vodní nádrž Karolinka,tajuplný poklop co dělá super rány a už k našim pobytům tady neodmyslitelně patří, mávali na vlaky a poslouchali, jak to duní pod kovovým mostem, když zrovna nějaký jede a taky jsme se auty popovezli na Kohútku a byli jsme dokonce i v zahraničí (na Slovensku).

A samozřejmě nechyběl ani táborák se zpíváním a opékáním špekáčků.

Tábor se nám vydařil, dokonce i počasí bylo přívětivé a myslím, že indiánské téma bylo pro děti (i rodiče) určitě zajímavé. Takže už se těšíme, co bude příští rok…

A tady je naše celková sestava.